Včera jsem soukromě doučoval jednoho žáka, říkejme mu třeba Jindra, který studuje jednu vcelku běžnou průmyslovku, kterých máme u nás poměrně hodně.
Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho
učí, jsem byl konsternován tím, jaké existence mohou ve školství učit.
Nejzajímavější byl asi jeho názor na tyto vyučující. Ono totiž platí, že mládež
velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně
zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. A někde je tomu opravdu tak.
Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé
poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně
a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které
známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci
říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak
"klaněli", ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu
žáků vůči nim. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají
"předepsáno", jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že
při pozdravu učitele musí se postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít
ruce v kapsách (pravda, třeba toto odpovídá elementárním zásadám slušného
chování) a dívaje na učitele zdravit slovy: "Zdar pane učiteli!".
Někteří vyučující žádají i titulování "pane profesore“, ač profesory
nejsou. Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho
učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě, jak
mi to Jindra řekl. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se od něj
formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu?
