Nedávno, vlastně před
rokem, jsem jel na kamarádovu svatbu do Nitry. Jelikož mé auto bylo nepojízdné,
jel jsem půjčenou černou Škoda Octavia. Zajímavé bylo sledovat, jak toto auto na
lidi působí. Měli pocit, že jsem "pan podnikatel" a když jsem jim
řekl, že učitel, tak se i divili. Vedle auta jsem se vyfotil a fotografii jsem
poslal kamarádovi. Ten hned odvětil: "Á, pan podnikatel!". Táži
se: "Proč né pan učitel?" a kamarád mi reagoval, že bych musel stát vedle
starého favoritu. Nutno poznamenat, že je z malého města. Přesto, jsou na tom
učitelé třeba v Praze jinak? Těžko říci, je to také otázka toho, zda mají ještě
jiný příjem. Také mnoho učitelů využívá MHD v Praze, což je racionálnější
přístup, než jezdit autem. Ptám se, jak to vnímají žáci? Zažil jsem to
několikrát a mohu si i odpovědět. Skrze auto, výpočetní techniku, možná i
oblečení vnímají úspěch a tato reflexe je pro ně směrodatná v tom smyslu, že
vidí, že co je kantor učí, má svou cenu ve skutečném světě. Pomiňme, že za tím
nevidí tu práci a v tomto směru neberou kantořinu jako výdělečné povolání. Nicméně
si troufám říci, že si více svého učitele váží či lépe řečeno uznávají, že mezi
ně přišel a našel si čas je něco naučit.
Pochopitelně tato
příhoda mluví jen o jednom faktoru ovlivňující vztah žáků k učiteli. Pokud není
evidentně odborníkem ve svém oboru, také ho neuznávají. A našli bychom další příklady.
Dnešní žáci cítí
potřebu pořídit si vše, po čem touží, co kolem se sebe vidí. Ruku na srdce, kdo
z nás tuto potřebu nemá či neměl. Většina z nich do školy přijde s touhou či
představou si to “odsedět” a věnovat se při tom či později tomu, co je zajímá,
co je baví. Zábava je všudypřítomná a nestojí to námahu se nechat bavit. Tím,
že poměrně snadno si mohou přivydělat a pořídit si, co chtějí, nemají přirozeně
pochopení, že je třeba něco umět a za to být v budoucnu placen a zařídit si
život dle svých představ, neb to už mají teď. Zajištěni materiálně jsou, mají
čas, přátele, zábavu. Je přirozené, že mladý člověk chce mít vše hned, ale co o
něm můžeme říci, když už to má? Nebo jsou jeho potřeby méně naléhavé, než tomu
bylo u mládeže třeba před 10-15 lety? Jaké vyznává hodnoty? Sám vidí, že když
má peníze, tak si může pořídit, co chce, po čem touží. Možná tuto námahu vnímá
jako menší, než tu intelektuální, kterou po něm škola pod příslibem lepšího života
po studiu, chce. Vídám některé své žáky, jak pracují třeba v restauracích
rychlého občerstvení. A srovnávají se s vyučujícím, možná nechápou, proč
se tak „dře“ a při tom se má i hůř, než žáci, které učí. Nechávám už stranou,
že často učí zaměstnanci nikoliv podnikatelé, což vychovává další zaměstnance,
nikoliv lidi, kteří museli něco dokázat. V tomto případě je řešení jednoduché. Nechť
se žáci setkávají a besedují s těmi, co něco dokázali. Příkladů máme kolem sebe
hodně. Vždy, když si nějaký z mých přátel našel čas a šel mým žákům „popovídat“
o jeho podnikání, tak žasli. Tedy někteří. Byli tu tací, které to nezajímalo.
Toto vše se děje ve
věku, kdy si mladí utvářejí svůj žebříček hodnot, postupně ho “testují” v různých
situacích a nabírají nové zkušenosti a třeba i upravují své názory.
